https://plus.google.com/photos/110245947214366373175/albums/6100434315139734273?authkey=CKD8lZmPg7TEygE

SVOBODA A RADOST ŠEDÝCH VLASŮ

Nikdy bych nevyměnil moje úžasné přátele, můj krásný život, moji milující rodinu za míň šedých vlasů, nebo za plošší břicho. Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Stal jsem se svým vlastním přítelem. Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek, za to, že si neustelu postel, nebo za koupi toho hloupého plastového trpaslíka, kterého jsem vůbec nepotřeboval, ale vypadá tak krásně na mé zahradě.

Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy, předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem. Co je komu do toho, když se rozhodnu číst, nebo hrát na počítači
do 4 hodin, a  spát až do poledne? Budu tančit sám se sebou na ty nádherné melodie ze 60. a 70. let,
a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou, tak klidně plakat budu. Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho, a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům mladých lidí atletických postav, vždyť i oni budou jednou staří.

Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty. A já si konec konců pamatuji důležité věci. Jistě, v průběhu let moje srdce bylo zlomené. Když ztratíte někoho  blízkého, nebo pokud dítě trpí, nebo, když vašeho milovaného psa přejede auto? …

Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit.

Srdce nikdy nezlomené je dokonalé a sterilní, ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého.

Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři. Mnozí se nikdy nezasmáli, a mnozí zemřeli dříve, než jejich vlasy zbarvilo stříbro. Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní. Nemám otázky, už se sám sebe neptám. Dokonce jsem získal právo být špatný.

Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád zralý. Můj věk mne osvobodil. Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal.

Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.

… A jíst dezert budu každý den (pokud budu mít na něj chuť). 

Jirka Janák